Říká se, že zážitků není nikdy dost. A své o tom ví i sama Indie. Země, která mě nadchla i pouhým vyprávěním jiných fotografů a prohlížením jejich snímků. K tomu pro mě byla lákadlem i představa, že na vlastní oči uvidím jeden z nových divů světa. A jaká byla realita? Opět jiná. A opět lepší než má očekávání.
Do Indie jsem vyrazil spolu s partou lidí, které jsem znal z předchozích cest. Na seznamu zastávek byla známá indická města jako Dillí, Kalkata, modré město Jodhpur a růžové město Jaipur. Čas jsme ale věnovali také nádherné krajině indického severu a nepokojnému Kašmíru. V Indii žijí opravdu skvělí lidé. Rozmanitá paleta barev, kterými země překypuje, nám dávala příležitost pořídit nemálo krásných fotografií. Na druhé straně je v zemi chudoba a špína všude kolem. Z těch trošku nepříjemných zážitků bylo dvojí setkání s pohledem člověka nemocného leprou.
Nad stinnými stránkami přesto převažují krásná místa a skvostné památky. Nejzajímavější z nich pro mě nakonec byla patrová 30 metrů hluboká studna Chand Baori, jejíž vnitřní stěny jsou ovinuty zhruba 3 500 úzkými schody. Její fotografii najdete v námi publikované knize HLEDÁNÍ INDIE, na straně 21.
Krátce se však vrátím i k místním obyvatelům. Ve městech jsme prošli nespočet čtvrtí. Zajímavostí je, že se v každé ulici a téměř v každém domku provozuje nějaké řemeslo. Snad každý Ind pracuje a prodává svůj produkt právě tam, kde žije. Seženete doslova cokoli, prostě na co si vzpomenete. Řezník, zlatník, pekař, švec, truhlář – prostě práce, produkty a povolání všeho druhu. I s odstupem času stále vím, že se chci do Indie alespoň ještě jednou vrátit.